Břehy
Břehy
Na břehu řeky temné.
Mihlo se cosi… Ve mně.
Cosi, co mě uhranulo.
Proplulo mnou.
Cosi, co mě vyděsilo.
Proplulo mnou.
A to cosi pohnulo se a
počalo nabírati tvaru.
Kolik ještě na světě to zmaru?
Kdo jsi? Ptám se spíš pro sebe.
A pak vidím. Vidím Tebe.
Na břehu řeky snové.
Napsáno velkým LOVE.
Kam zmaříš můj stín? V pološeru.
Vím, že máš splín. Vím. Vždyť to beru.
Hlas Tvůj pak zjih. A všechno padá.
Na nás dva, na ty, na břehu v šeru.
Kde zapadli jsme. Uvěříš. Věru.
Sny kolem míjí, jak rozmazaná fotka.
Jak rozmazaná duše, však nejen fotka.
Na břehu řeky „Táži se Vás“.
Stál muž a žena. Oba v rubáš.
Rci jenom jednou. Proč to všechno?
Oni jen hlesli: Pryč to všechno!
Nad hroby svými, klekli náhle.
Kostelní zvony, znějí v hlavě.
Pak jeden po druhém.
Muž i ta žena.
Ulehli do hrobu.
Mord a pak stěna.
Toť stěna rakve, v temném to světle.
Už nepotkají se. Nikdy. Ni hnedle.
Na břehu řeky temně rudé.
Co tu z nás zbude? Co z nás zbude.
Popel. Ni popel. Ani ten.
Bude rozptýlen. Rozptýlen.
Konci však člověk? Jak by nebyl?
A přece tu byl. Však jen pozbyl.
Tvor to byl lidský. Nenávistný.
Někdy se smál. Byl i závistný.
Pohrdal, lhal a nenáviděl.
Předsudky měl, jak u stavidel.
Ta řeka, co míjí. Bez skrupulí.
Vím, co jsi zač. Tys člověk. Bídný.