Co píšu

Pustina – úvaha

Je to stejný jako vždycky... Nic se nepočítá, vše je zakamuflovaný a nikoho to nezajímá... Když nejste středobodem vesmíru, jste pustina uvnitř sebe sama. A když náhodou středobodem jste, stejně ve vás pustina klíčí a později, když to nejméně čekáte, ve vás dozraje úplně... Co vyšlete nahoru, to se vám vrátí. Nejmíň třikrát. A proč tomu tak je? Netřeba vědět všechno, hlavně, ze to funguje... Kolikrát si člověk povzdechne nad světem a vysloví nahlas: "Funguj!" i když je v přeplněné místnosti a nemá nic na práci. Funkčnost světa závisí na.... Na čem vlastně? Na tom, co vyšleme, nebo na tom, co dostaneme? A nebo na obojím? Jedno je jisté. Pokud chce člověk fungovat v tomto světě, musí se naučit dávat, ale i brát. Pokud tyto složky nejsou v harmonii, nikdy nebude šťastný, spokojený, vyrovnaný, nikdy nebude opravdovým člověkem, nýbrž brzdou, která nebrzdí zrovna, když jede z kopce... Ať je trochu podivín, trochu magor, exhibicionista, excentrik, narcista, ať už si ujíždí na čemkoliv, prosím, ať má taky brzdy, který ho včas zastavěj. Neřítit se do průseru je občas fajn... Někdy se to zdá nekonečný, ale je to jen úvaha. Tak dobrou. Ať zejtra svět zase funguje a my můžeme v klidu splynout s davem... Pusu... Já

Předtucha

Je to všechno na konci.
Všech začátků bylo škoda.
O prostředcích nemluvě.
Ty jakoby nebyly vůbec. 
A pokud byly, tak jen natolik,
nakolik se měly rádi.
Což obvykle nebylo nic moc
a nevedlo to k ničemu.
Takže se muselo začít znova. 
A to bylo jak létat ve vzduchu bez tíže.
"Žádnej začátek není dobrej!"
Říkala si, když takhle letěla vzduchem.
"Nesmím se zastavit. 
Jinak to bude můj konec!"
To byla její předtucha. 
Tušila to celou dobu,
že tam něco je.
A teď jí to něco obklopovalo
a nechtělo pustit.
Zůstala zaklíněná ve spárech toho,
o čem nevěděla, jak to dopadne.
Její poslední slova se vryla všem do paměti.
"Nikdy nesmí přijít konec."
Bude to zase jen začátek něčeho 
nového, šíleného, bizarního 
a předtucha se vrátí a řekne:
"Konec neexistuje. Už dlouho."