Jednoho dne jsem se probudila do tmy
Jednoho dne jsem se probudila do tmy. To nebyl sen. A navíc, nebyla noc.
„A ke všemu leje a vane vítr.“ Procedila jsem mezi zuby.
A nepřišlo mi to ani nijak divný.
„Kam se podělo světlo?“ Uviděla jsem postavu. Matka.
„Dnes nejdu do školy?“
„To tak.“ Zahudrovala jízlivě.
„Takže mám jít do školy?“
„Co?“
„Škola!“
„Co bys tam dělala. Je hrozná tma.“ Zabouchla, až dveře zařinčely.
Teprve teď jsem si začala uvědomovat zvláštnost téhle situace. Je den a je tma. Nejsem na Aljašce ani na Islandu. A matčino chování mě taky dost zaráží. Vlastně mě to děsí. Tak nějak. Trochu víc. Kolik je vlastně hodin? Už skoro jedna odpoledne. No to bude den. Pomyslela jsem si. Nebo co to vlastně bude… Počkat. Ten čas běží nějak rychle, nebo ne? Pokud vím, tak přibližně před deseti minutami bylo půl jedenácté. To není možný. Ještě tu na mě někde vybafne Harry Potter a bude to Fiona. I když to by v tuto chvíli nebylo to nejpodivnější. Nejspíš. Někdo klepe na dveře.
„To je Fiona?“
„Cože? Jaká Fiona? To jsem já.“ Dveře se rozlítnou.
„Králík!“
„Alenko?“
Ne. Opět matka.
„Obleč se. Půjdeme ven.“
„Co tam? Je tma.“
„Uvidíš.“
„Ve tmě? To si teda nejsem jistá.“
„Nebuď drzá a ať už jsi venku.“
„Už běžím. Běžím.“ Oblékla jsem se a zamířila ven. Jak matka poručila.
„Nech mě hádat. Polární záře.“
„Něco lepšího.“ Usmála se matka.
„Co může být lepšího, než polár…“ Nedořekla jsem. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Nade mnou se klenulo cosi, co připomínalo tvarem kočku. Jo. Byla to černá, přes celou oblohu rozplizlá, velká kočka.
„Ta je roztomilá, viď?“ Rozplývala se matka.
„Víš, já na tuhle havěť moc nejsem, znáš mě.“
„Jaká havěť?“
A to ticho. Zmocnila se mě panika.
„Mňau.“ Uslyšela jsem nad hlavou. Ono to mňouká. No to je konec. Ty bláho. Začala jsem na ten podivnej útvar na obloze vrčet a štěkat.
„Nech toho, ať ji nevyplašíš!“
„Cože?“
„Psssst!“
A tak na tu kočku syčím.
„Nech ji!“ Matka zrudla zlostí.
„Vždyť to není normální.“
„Ty nejsi normální.“
„Jo. Tak mi to pořád opakuj a připomínej. Vždyť po mně chceš, abych přestala štěkat na oblohu?!“
„To není jen tak ledajaká obloha.“ Začepejřila se matka.
„No to vidím.“
„Co myslíš? Odkud to přišlo? A od koho? Myslíš, že je to nějaký vzkaz?“
„Jo? Jako mňoukající obloha ve tvaru kočky? Sotva.“
„Jsi moc přízemní.“
„Zato ty jsi v tomhle ohledu kabrňák a všehoznalá.“
„A ty drzá.“
„Kolik je?“
„Bude pět.“
„Cože? To tu stojíme celé odpoledne?“ Pak mi došlo, že jde čas trochu rychleji. Za chvíli ze mě bude stará babka. Polila mě hrůza. Kde jsou ostatní lidi? Sousedi? To není nikomu divné, že je tma, a že se tu na obloze rozvaluje kočka, která nám upírá slunce, jež je důležité pro život?
„Kuš!“ Zařvala jsem na kočku a dupla vší silou do země.
„Jsi sadistka!“ Zařvala matka.
Kočka se znepokojeně převalila na druhý bok. Ale jinak to s ní ani nehlo.
„Jdu dovnitř. Už mě to tu s tou příšerou místo nebe neba.“
„Jen běž. Než jí ublížíš.“
Jasně. Kočka je přece důležitější, než já. Pomyslela jsem si. Zalezla jsem do pokoje. Všechno je dost divný. Tma, černá kočka, zrychlený čas, matka, ticho a nikde ani noha. Co to jen znamená? Ta vteřinovka ale letí. Proletělo mi hlavou. Matka mluví, jak kdyby byla v tranzu. Kočka na obloze? To je jak z hororu od Kinga. Chybí jen Carrie, aby to tu všechno podpálila a zničila celý město. Mám se bát? Začala jsem být pěkně nervózní. Kde je vlastně Jim? Jim byl můj otčím. Docela morous, ale jinak to s ním šlo. Možná proto je matka tak divná. A nebo na ni působí ta kočičí obloha. Škoda, že jsem jedináček. Hned bych to s někým hrozně chtěla řešit. Jasně, zavolám Sandře. To je má nejpeckoidnější kámoška. Telefon vyzvání dlouho, ale nakonec se ozve její hlas.
„Kdo je tam?“
„Jak kdo je tam? Přece já. Copak mě nemáš uloženou?“
„Já spala.“
„No, to se máš. Já už asi nikdy neusnu.“
„Jak to?“
„Copak to oknem nevidíš?“
„Mám zatažený žaluzie.“
„Zbytečně.“
„No jo. Jdu se kouknout. Co může být tak naléhavého uprostřed noci…“
„Právě že není noc. Koukala ses na hodiny?“
„Ne. Co mám vidět v tý tmě?“
„Kočku. Černou.“
„Tady žádná není. Asi se ti něco zdálo.“
„Ale vždyť tam je. Na obloze. Štěkala jsem na ni.“
„Cože jsi?“
„Štěkala jsem na tu potvoru ve tvaru kočky, která mňouká a zakrývá slunce.“
„Si spadla z jahody? Víš co, zavolej ráno a promluvíme si.“ Zavěsila.
No super. Co teď mám jako dělat? Opět někdo klepe. Tady je to jak u soudu, pořád někdo klepe. Slyším se v duchu říkat.
„Dále. Nazdar Jime. Kdes byl?“
„Ale, musel jsem si něco neodkladnýho zařídit.“
„Vážně? Co může být neodkladnýho v týhle tmě?“
„Děláš si srandu? Jaká tma? Kde?“
„Ta venku. Už mě nerozčilujete. Všichni jste jak pomatení!“
Jim se zarazí. „Když to říkáš.“ Koulí očima. „No nic. Tak já zase jdu.“
„Cos mi vlastně chtěl?“
„Matka není doma. Tak abys to věděla.“
„Kam šla?“
„To nevím. Odešla asi před hodinou.“
„Není možná. Byla jsem s ní tak před čtvrt hodinou venku.“
„Když to říkáš.“
„Neříkej to!“
„Co?“
„Když to říkáš.“
„Fajn. Když chceš.“
„Co ta kočka? Ještě tam je?“
„Kde?“
„No na obloze přece.“
„No na obloze přece.“ Zamumlá Jim spíše pro sebe. „Tak já jdu. Musím ještě něco zařídit.“
„Vždyť teď jsi něco zařizoval?!“
„No jo. Není to ještě všechno.“
„Tak fajn.“
„Fajn. A dlouho se nepovaluj. Ty nemáš dneska školu?“
„Ne.“
„Kdo řikal?“
„Máma.“
„Hm. No dobrá. Tak čau.“
„Čau.“
Je to čím dál divnější, tohle všechno kolem. Nevím, jestli mi nepraskne hlava. Musím na vzduch. Nebo se zblázním. Vyběhla jsem ven jako střela. Kde je ta kočka? A co tady dělá ten dav lidí? Stalo se něco? Náhle jsem uviděla matku. A pak jsem viděla sama sebe, jak s ní mluvím a horlivě u toho gestikuluju. Tak to už je na mě fakt moc. Zamířila jsem k nim. Zarazila jsem se a sáhla na sebe. Na své druhé já. Štípla jsem se. „Au.“ Vykřikla ta osoba, co vypadala jako já. „Co to bylo?“ Neviděla mě. Hm. „Mami?“ Nic. Žádná odpověď. Znovu se daly do hovoru. Pořádně jsem je neslyšela. Znělo to tlumeně. Jako by se ztrácel signál. „Tak už dost!!!“ Zaječela jsem. Nic. Vrátila jsem se zpět do domu. Asi mi přeskočilo. Náhle zvoní telefon.
„Ano prosím?“ Nešlo skrýt mé rozčarování a zděšení.
„Právě tady čtu, že jsi mrtvá.“
„Cože? Kdo je tam?“
„To jsem já.“
„Kdo já?“
„No kdo asi. Přece Sandra.“
„To je dobře, že voláš. Konečně někdo normální, s kým můžu o všem mluvit. Cos vlastně říkala?“
„Že tady čtu, že jsi mrtvá.“
„Aha. A kde to čteš?“
„V loňskejch novinách. Jen jsem je zase našla a musela Ti říct, jak moc mi chybíš.“
„Ale já nejsem mrtvá! Vždyť si právě povídáme.“
„Ale ano, jsi. Přesto, jako bys tu stále byla… Tenkrát Tě srazilo auto. Na silnici. Před vaším domem. Zrovna, když jsme před tím spolu mluvily. Říkalas mi, že jsi štěkala na nějakou kočku. Bylo to zvláštní. A já zavěsila a mrzí mě, že jsem Tě tehdy tak odbyla. Kdyby ne, možná bys ještě žila. Ale to je to kdyby. Vážně mi chybíš.“
„Co to říkáš? Já jsem přece živá. Jsem živá a mluvím s Tebou do telefonu.“
„Tak já zase někdy zavolám. Snad se tam máš dobře.“
„Počkej. Nezavěšuj!“
Tututu. Zavěsila.
Nic mi nedává smysl. Já jsem mrtvá? Ale co dělám tady? A co dělám tam venku? Náhle mi všechno došlo. Není a nebyla žádná kočka. Žádná tma ve dne. Žádný čas a prostor neexistuje. Ani já venku gestikulující a mluvící s matkou. Ano. Tehdy jsme se pohádaly. Až teď mi to došlo. Teprve teď jsem si vzpomněla. Řekla jsem jí hrozný věci. A pak jsem si z ní začala utahovat a štěkat na oblohu a říkat, že je tam černá kočka. Myslela si, že jsem se zbláznila. Chtěla někam volat. Ale já ji zarazila a telefon jí vypadl z ruky. Chtěla jsem se pro něj sehnout. A pak se to stalo. Vyřítilo se někde ze zatáčky. Jelo hrozně rychle. To auto do mě narazilo. A víc si nepamatuju. Jim i matka byli divní. No jo, zařizovali pohřeb. Vše do sebe náhle zapadlo, jako puclíky. Je po všem. Tak tedy sbohem. Vám všem.